Povinnost


Povinnost označuje to, co člověk má nebo musí udělat (resp. dát, nedělat nebo strpět),

Cicero k tomu dodává ještě povinnosti, které plynou každému z toho, že je člověkem. Povinnost se často chápe jen jako něco nepříjemného, což je ovšem způsobeno tím, že u příjemných činností se o povinnostech nehovoří. Teorií povinnosti se zabývá deontologie.

Od odpovědnosti se povinnost liší zejména tím, že platí bezpodmínečně, bez ohledu na účel.

Obsah

Smluvní povinnost


Dodržování daného slova se už v archaických společnostech pokládá za věc pro společnost zcela zásadní, základ každého práva. „Co se řeklo, má se také stát“ (fit quod dicitur).[1] Povinnost ze smlouvy, ať už psané nebo nepsané, si člověk ukládá sám tím, že smlouvu uzavřel, a znamená zároveň oprávnění druhé strany dlužnou povinnost vymáhat.

Mravní povinnost


Povinnost mravní či ze svědomí sice nelze soudně vymáhat, přesto však se jí člověk obvykle cítí vázán, ať už proto, že ji sám uznává, anebo jen proto, že cítí tlak okolní společnosti. Ve starých akefalních společnostech, které neměly žádnou ústřední autoritu (panovníka, vládu a pod.) ani donucovací prostředky, byla mravní povinnost to jediné, co vedlo k dodržování daného slova a k plnění závazků.

Zvláštní druh mravní povinnosti jsou tzv. čestné povinnosti, například povinnost zaplatit dluh ze hry nebo prohrané sázky, které měly kdysi přednost před jinými závazky. Také povinnost podílet se na obraně státu se často označuje jako čestná povinnost, je však dnes stanovena zákonem (všeobecná branná povinnost) a je tedy povinností právní.

Podle I. Kanta je dokonce jednání mravně záslužné „jen tehdy, je-li vedeno povinností, ať přichází odkudkoli“.[2] Kant tím patrně polemizoval s britskými moralisty (David Hume, Francis Hutcheson), kteří morálku odvozovali od mravního citu, nicméně je to nebezpečné podřízení vlastního svědomí vnější autoritě, podle Hegela „prázdný formalismus“.[3]

Náboženská povinnost


Všechna náboženství – na rozdíl od teorií a světových názorů – ukládají povinnosti, jimiž má člověk projevovat úctu a vděčnost Bohu nebo božstvům. Mohou se týkat jednání vyloženě náboženských, jako je účast na obřadech, modlitby a oběti, ale zejména v monoteistických náboženstvích se týkají i jednání vůči druhým lidem. Příkladem může být biblické Desatero (Ex 20, 1-17), dvě přikázání Ježíšova (Mt 22,37-40) nebo v Koránu povinnost pečovat o rodiče (Súra 46,15). Katolická církev připomíná kromě toho povinnost „bratrsky napomenout“ člověka, který dělá něco špatného, povinnost předávat život nebo povinnost „pěstovat vědomí daru a úkolu“.

Stavovská a profesní povinnost


Také stavovské a profesní povinnosti jsou původně povinnosti mravní, které se však později často stávají povinnostmi právními. Mezi stavovské povinnosti patřila povinnost dospělých postarat se o staré rodiče, povinnost pomstít křivdu na příbuzných, povinnost loajality vazala k jeho lennímu pánovi nebo povinnost šlechtice hájit svoji čest. Tato povinnost, mimořádně rozvinutá například u japonských samurajů, pak přešla i na armádní důstojníky vůbec. Za profesní povinnosti pokládáme i dnes mlčenlivost advokáta nebo duchovního, povinnosti lékaře vůči pacientům a podobně.

Právní povinnost


Právní povinnosti jsou ty, jež ukládají zákony a jejichž plnění vymáhá společenská autorita případnými sankcemi. Také zde zpravidla platí zásada, že oprávnění jednoho odpovídá povinnost druhého. „Vymezit práva jedné strany a přitom neuložit povinnosti druhé straně odporuje základnímu principu práva.“[4] V moderních společnostech se občanům smějí povinnosti ukládat pouze zákonem, to znamená rozhodnutím zákonodárné a ne pouze výkonné moci, a protože povinnost znamená omezení svobody, musí se každá ukládaná povinnost poměřovat principem lidských práv.

Občanská povinnost


V běžné řeči se občanskou povinností míní zodpovědnost vůči společnosti, např. jít k volbám; jako protiváha občanských práv. Tento pojem je však použit i v zákoně, např. Zákoníku práce, kdy vystupuje výkon občanské povinnosti (jako svědka, tlumočníka, nebo při poskytování pomoci při úrazech, živelných pohromách apod.) jako možná překážka v práci.

Manželská povinnost


Manželská povinnost je lidové humorné označení pro manželský pohlavní styk.

Citáty


Všichni chtějí rovná práva; rovné povinnosti raději ne.
— Ernst Ferstl
Povinnost je přesný opak toho, co by člověk nejraději udělal.
— Mark Twain

Odkazy


Externí odkazy

Reference

  1. Cicero, O povinnostech, I.7.23.
  2. I. Kant, Metaphysik der Sitten, Akad.-Ausgabe, Bd. VI., S. 220.
  3. Hegel, Základy filosofie práva, § 135 pozn.
  4. L. Pospíšil, Etnologie práva. Praha 1997, str. 51.

Literatura

Související články










Kategorie: Etické pojmy | Právní pojmy




Poslední aktualizace: 13.06.2021 04:31:39 CEST

Zdroj: Wikipedia (autoři [Dějiny])    licence: CC-BY-SA-3.0

Změny: Všechny obrázky a většina návrhových prvků, které s nimi souvisejí, byly odstraněny. Některé ikony byly nahrazeny FontAwesome-Icons. Některé šablony byly odstraněny (např. „Článek potřebuje rozšíření“) nebo byly přiřazeny (např. „Poznámky“). Třídy CSS byly buď odstraněny, nebo harmonizovány Byly odstraněny konkrétní odkazy na Wikipedii, které nevedou k článku nebo kategorii (jako „Redlinks“, „links to edit page“, „links to portals“). Každý externí odkaz má další obrázek. Kromě několika drobných změn designu byly odstraněny mediální kontejnery, mapy, navigační krabice, mluvené verze a geomikroformáty.

Upozornění Protože daný obsah je v daném okamžiku automaticky převzat z Wikipedie, ruční ověření bylo a není možné. LinkFang.org proto nezaručuje přesnost a aktuálnost získaného obsahu. Pokud existují informace, které jsou v tuto chvíli chybné nebo mají nepřesné zobrazení, neváhejte a kontaktujte nás: e-mail.
Viz také: Tiráž & Ochrana dat.